Markétina cesta v číslech:

611 kilometrů
465.000 korun
12 dní
28 setkání ve firmách i s jednotlivci

Markéto, máte za sebou koloběžkovou jízdu – s jakým cílem a myšlenkou jste do ní šla?

Upřímně řečeno, úplně původně jsem se prostě chtěla jen užitečně zaměstnat, abych odpoutala svoji hlavu od dalších pracovních plánů. Chěla jsem udělat něco pro své zdraví a při tom i užitečného pro jiné. V C4C mluvili o odchodu hlavního sponzora projektu Odrazový můstek, tak to tak vše nějak zapadlo do sebe.

Jak na váš plán reagovala rodina a vaši blízcí?

V prvních momentech samozřejmě s údivem. Znělo to hodně bláznivě a bylo trochu složité vysvětlovat PROČ. Ale o to víc jsem se utvrzovala v přesvědčení, že to mám udělat a jejich pochybnosti a údiv mi pomohly celou věc lépe domyslet, lépe formulovat a lépe komunikovat.

Až když akce měla reálné obrysy, začali mi fandit a pomáhat, protože pochopili, že to opravdu myslím vážně.

Měla jste pevný plán zastávek a sponzorů nebo jste spíše improvizovala?

Chtěla jsem ujet trasu, která by zaujala podporovatele, chtěla jsem propojit lidi, kteří mají s projektem Odrazový můstek co do činění, ať už děti, učitele, podporovatele, partnery. Potřebovala jsem se vejít do těch asi 12 dní (to mi připadalo tak nějak rozumné co se týká udržení pozornosti a fyzického zvládnutí). Proto bylo 90% destinací pečlivě naplánováno a zkoordinováno dopředu.

Několik schůzek dopadlo na poslední chvíli, takže malinká část improvizace tam byla. Ale bez té přípravy a koordinace by to nešlo. Když je třeba sladit kalendáře desítek lidí, tak se zase tak moc improvizovat nedá.

Jak jsme na tom my Češi vlastně s ochotou přispívat na dobročinné projekty? Jak se vám dařilo?

Myslím, že s ochotou přispívat jsme na tom celkově dobře. Ono to funguje asi také tak, že lidé navzájem přitahují lidi, se kterými mají něco společného. Nepředpokládám, že bych zaujala lidi, kteří mají úplně jiné hodnoty než já. Moc lidí mě podporovalo třeba jen morálně a fandili mi… a i to bylo příjemné. Řada lidí se omlouvala, že jsou již dlouhodobě zapojeni do jiného charitativního projektu

a pomáhají jinde. Těm všem jsem moc děkovala slovy, že není důležité, jakou cestou ale to, že pomáhají. Je pravda, že pomoci je třeba, kam se člověk podívá. Je třeba si vybrat. Soustředit se na něco a to dělat důsledně. Jsem přesvědčená, že lidí, kteří chtějí pomáhat, je spousta.

Zjistila jste v průběhu cesty o sobě něco, co jste do té doby netušila?

Každý den jsem se učila něco nového! Nejsem regulérní sportovec. Proto jsem úplně nechápala mladší dceru, sportovní trenérku, když mi říkala, že si musím dát pozor na regeneraci. Radila mi, nechat si každých několik dní přestávku (že prý to dělají i na Tour de France :-) a já až po prvních 6 dnech pochopila, jak velikou měla pravdu. Měla jsem po cestě malou zdravotní komplikaci. Musela jsem ještě důkladněji než jindy vnímat, co na to říká moje tělo. Jestli ještě můžu jet, nebo už je to nebezpečné. Jestli když hlava tak moc chce, jestli to to tělo taky ještě dá. A dalo!

Jak se to přihodí, že se člověk z „byznysu“ ocitne v roli koloběžko-jezdce a ještě pro charitu?

Asi je to nějak spojené s věkem, kdy asi každý člověk trochu rovná hodnoty. Chtěla jsem dělat něco pro sebe, ale při tom být i užitečná.

A právě proto, že jsem z „byznysu“, bylo osvěžující nabrat odvahu a udělat něco „out of box“ .

Je nějaký rozdíl v tom, jak byste se dnes představila a popsala, co děláte někomu cizímu, a jak před rokem?

Asi ano. Před rokem jsem byla regulérní zaměstnanec a myslela jako zaměstnanec. Dnes jsem schopna o tom, kdo jsem a co dělám mluvit asi trochu šířeji a s větším odstupem.

Plán na tuto cesty přišel v momentě vaše kariérního „zastavení“ – bylo to plánované nebo vyplynulo z nějaké aktuální situace?

Celý život pracuji v oblastech, které jsou pragmatické, rozumové. Sama jsem živila 4 děti, platila hypotéky, pořád jsem měla pocit, že něco musím. Již dlouho jsem cítila jistou nerovnováhu mezi tím pragmatickým, rozumovým chápáním a emočním vnímáním a zvládáním situace. Přitom jsem se již několikrát v životě přesvědčila, že moje intuice je silný pomocník a vždy, když jsem ji přibrala k rozhodování, bylo to moc dobře. Tak jsem si před časem dala úkol, tu svoji intuici poslouchat důsledněji a nesnažit se vše vždy jen zvládnout a obsáhnout rozumem. Pracovala jsem v úžasné společnosti s moc prima lidmi, práce mě bavila, ale přišel moment, kdy jsem měla pocit, že musím odejít. No a poprvé v životě jsem se nebála to prostě udělat, i když jsem neměla rozumné vysvětlení.

Jak nyní zpětně hodnotíte rozhodnutí „dát si pauzu“?

Skvěle. Kdybych si nedala pauzu, nemohla bych uskutečnit tu krásnou koloběžkovou bláznivinu a taky bych nemohla nečekaně odskočit na 5 týdnů do Indie na nesmírně zajímavý projekt. A věřím, že další překvapení mě ještě čekají.

Doporučila byste to i ostatním? Máte nějaké tipy, jak tento čas co nejlépe využít?

Každému bych doporučila, aby dával do rovnováhy svůj rozum a pocity. Jsme mnohem víc než jen náš rozum. A nechat ho mluvit do všeho není dobré. Také bych doporučila lidem, aby se zbavovali strachů. Ty nás paralyzují a brzdí. Pokud jsme k sobě upřímní, tak většinou zjistíme, že své strachy si vymýšlíme sami. Není čeho se bát. Bez strachu jsme svobodnější a šťastnější. Takže pokud někdo cítí, že potřebuje přestávku, ať to udělá.

Neznám nikoho, kdo by toho litoval a věřte, že mám řadu přátel, kteří si tím prošli. A proto, abych získala odstup, dala si čas a nehonila se do rychlého rozhodování, mi hlavu naprosto dokonale zaměstnal můj charitativní projekt. Ten jsem zvládla ke své spokojenosti a teď se můžu zase s nabytými zkušenostmi a odstupem vrátit k tomu, co bych chtěla do budoucna dělat.

A jaké osobní „zisky“ jste si z jízdy přivezla?

Jedno poznání: Máme nádhernou zemi, plnou krásných míst. Bylo úžasné jí projíždět a kochat se tou krásou. V té zemi žije spousta skromných, obětavých, pracovitých lidí. Lidí, kteří jsou ochotni pomoci a mají srdce na pravém místě. Řadu jsem jich na mé cestě potkala. A za tu zemi a za ty lidi jsem moc vděčná.

kategorie

tagy